Olympijský výbor připomíná úspěch českých hokejistů, co to znamenalo pro lední hokej i Českou republiku
Říká se, že každý Američan, který zažil rok 1963, si pamatuje, co dělal ve chvíli, kdy se dozvěděl o atentátu na prezidenta Kennedyho. Obdobnou událostí v globálním měřítku byly útoky z 11. září, což si ostatně už většina z nás může sama ověřit. V českých životech podobným momentem není politická událost měnící chod dějin, ale událost sportovní – národem sdílená radost z úspěchů našich hokejistů na olympiádě v Naganu.
Výjimečnost těchto okamžiků a hlavně kolektivních vzpomínek zaráží vzhledem k faktu, že jsme si během letošní olympiády připomínali jejich dvacáté výročí. To mimo jiné znamená, že dnes už v pracovním životě bez problémů narazíte na lidi, kteří nebyli na světě včas, aby nařizovali budíky a mohli živě sledovat zápasy českého týmu odehrávající se v japonském časovém pásmu. Přitom se nedá říct, že by zlaté medaile byly v českém sportu tak ojedinělé. Důležitou roli v prožívání Nagana sehrál charakter sportu – kolektivní sport je snazší propojit s národní identitou, v turnajovém systému se úspěch nabaluje postupně a rodí větší a větší senzaci, a samozřejmě nelze zapomenout na všeobecnou oblibou ledního hokeje jako takového. Pro porovnání můžeme připomenout, že se Nagano odehrálo jen rok a půl po úspěšném druhém místě českých fotbalistů na mistroství Evropy. Přesto jde o událost, na kterou si dnes už z široké veřejnosti málokdo vzpomene. Navíc český hokej zaznamenal další úspěchy i v následujících letech, kdy se mu podařilo třikrát za sebou vyhrát mistroství světa, což se zatím žádnému dalšímu týmu v tomto století nepodařilo.
 |
| zdroj: Olympic channel |
To, že úspěch výběru Ivana Hlinky neprožívali jen Češi, ale šlo o senzaci světových rozměrů, pak dosvědčuje fakt, že byl vybrán jako námět prvního ze série dokumentů Five Rings Films. Snímek The Nagano Tapes, pod nímž je režijně podepsán Ondřej Hudeček, vznikl pod Olympijským výborem a to se odráží i na povaze snímku – tvůrci měli přístup k velkému množství materiálů a celek skládali pro mezinárodního diváka tak, aby mu neunikly žádné souvislosti
Příběhy ústí v Naganu
Co nejspíš udělalo z Nagana nezapomenutelnou událost a co je také hlavním těžištěm dokumentu, je až neuvěřitelné množství příběhů, které se v Japonsku potkaly. Od těch turnajových jako byly výkony Dominika Haška, přes ty řekněme středně dlouhé jako bylo úsilí, aby se mohli účastnit i hráči NHL až po ty dějepisné, kdy ve finálovém souboji turnaje století mezi Českou republikou a Ruskem vyústily předchozí dekády poznamenané společnou historií za železnou oponou. A fascinace tímto souběhem událostí funguje i po dvaceti letech a je jedním z důvodů, proč dokument oslovuje nejen fanoušky hokeje.
Samotný olympijský turnaj přichází na řadu až po 25 minutách projekce a pozornost se soustředí víceméně jen na vyřazovací zápasy české reprezentace. Tomu všemu předchází historický exkurz do vývoje v Československu po srpnové okupaci, která se v otevřený souboj během dvou dekád zbývajících do roku 1989 proměnila jen na ledě. Rok sametové revoluce znamenal změnu nejen pro východ Evropy, ale i pro NHL zvyklá na americký způsoby hry. Devadesátá léta byla dobou transformace pro postkomunistické republiky i nejvyšší americkou hokejovou ligu, která se měnila na ledě i ve vztahu k divákům. Například tradice putování Stanleyova poháru po jednotlivých hráčích vítězného týmu, v rámci níž se několikrát objevil i u nás, začala právě tady.
Vše se daří filmu kondenzovat do pár desítek minut. Silné příběhy ale samy o sobě nestačí, obzvlášť v případě dokumentu, kdy je musíte umně poskládat a vytvořit z nich koherentní tvar. To se však tvůrcům povedlo rovněž na výbornou. Lehkost, s jakou přechází mezi politicko-historickými tématy a ledním hokejem, je až zarážející. Vyprávění dělené do kapitol, respektive videokazet z názvu, je zhuštěno kvůli časovému omezení, ačkoliv by každá z částí vydala i na rozsáhlejší povídání. Zkratky jsou vytvořeny tak, že si divák nepřijde o nic ochuzen. Vzhledem k vytyčené ploše pro témata uvozující turnaj měli tvůrci k dispozici spoustu videomateriálu a na střihu je to znát. Dynamizuje vyprávění, přestože mají použité archivy spíš ilustrační funkci a většina nových informací je sdělovaná primárně výpověďmi ve zvuku.
Síla formátu
Měl-li by někdo pocit, že když sledoval hokejový turnaj v Naganu poctivě, nemůže mu dokument nabídnout nic nového, mýlí se. Vzhledem k tomu, že vyřazovací částí prošel český tým přes hokejové mocnosti, vývojem soutěže zaujímá film i jejich hlediska. Kromě hráčů a trenérů poražených týmů USA a Kanady promlouvají z archivů i jejich vlastní zpravodajské relace. Jen ruskému pohledu není věnováno příliš prostoru. Z celého týmu se objeví jen útočník Yashin, a to navíc až před samotným finále. Celý česko-ruský střet je tedy vyprávěn výhradně z pozic Čechů. Jedinou výraznější výhradou k dílu jako celku tedy je, že se nepodařilo ve třiasedmdesáti minutách stopáže vyčlenit víc prostoru pro ruský tým a jejich vnímání turnaje. Stejně jako například Jaromír Jágr s Petrem Svobodou vnímali rozdílně osudovost finálového střetnutí, nelze brát ani Yashinovo „záleží jen na tom, kdo bude lepší v tomhle zápase“ za dostatečnou výpověď ruské reprezentace.
Jak spěje do finále hokejový turnaj, dostává se k tomu nejlepšímu i sám dokument. Před dvaceti lety jsme byli zvyklí sledovat přenosy na malých televizích, později si je připomínat na internetu ve stále stejné kvalitě. Až v Páskách z Nagana je jejich přepis o něco lepší. Skutečným formálním trumfem však jsou záběry, které byly snímány IMAX kamerami. Když vidíme puk a ruce vhazující úvodní buly, má člověk nejdřív pocit, že sleduje reklamní přestávku. Následující záběry ale uvedou na pravou míru, že se skutečně jedná o záznam hokejového zápasu ze začátku roku 1998. Výhodou snímání na tyto kamery je hlavně šíře filmového pásu, která má 65 milimetrů. Znamená to, že jediný zlomek sekundy se zvěční na ploše více než třiceti čtverečních centimetrech fotografického materiálu. A tyto pasáže jen korunují výjimečnost filmu. Jestliže byla radost zápasy poprvé vidět jinak než z TVripu, filmové sekvenci vyvolávají čiré nadšení, i když se vyskytují jen pomálu a kamera je omezena jen na jednu pozici za brankou (což vyvolává otázku, zda to zmiňované úvodní buly je opravdu tím, čím se tváří být). Je-li imerze hlavním cílem IMAX formátu, tady se toho daří dosáhnout i na projekční ploše ani zdaleka se nepřibližující velikosti toho nejmenšího slůněte. Vrcholné záběry ale ještě nepřináší konec dokumentu. Stejně jako hráče čekalo po návratu domů mohutné přivítání, i tvůrci jako by si připravili pro českého diváka ještě poslední sdělení.
Výtky, které se objevily po zveřejnění, že úvodní část filmu je spíš pro cizince neznalé české historie, se snaží napravit posledních několik minut popisujících stav, do kterého naši zemi uvedlo vítězství na turnaji století. Vhled do minulosti vlastně udělá Robert Záruba popisující, jak důležité to vítězství bylo pro tehdejší českou společnost, která si v něm částečně kompenzovala deziluze z porevolučního vývoje. Jestli však ze závěrečné kazety zazní vzkaz pro naši přítomnost, je to vcelku nenápadná věta „je důležité, aby se lidé na vítězství podíleli a nikoliv, aby jen přihlíželi“. Tím tvůrci vzkazují České republice, která by neměla čekat na další Nagano, Turín nebo Pchjongčchang, aby se její lid opět stmelil, ale aby si sám našel k sobě cestu nehledě na individuální nebo kolektivní úspěchy českých sportovců.
The Nagano Tapes připomínají nejeden příběh, který se udál na cestě české hokejové reprezentace za olympijským zlatem. Kromě vzpomínání na radost z úspěchu, ze sportu samotného a všeho, co k němu patří, si z něj můžeme odnést i něco do našich dalších dnů. Podíváme-li se na práci, kterou odvedl Hudečkův tým, bude to minimálně fakt, že zde vznikl dokument, kterému se podařilo odvyprávět tolik, až se tomu nechce věřit.
krz
Komentáře
Okomentovat