Český lev v kleci v pasti v bublině

Jubilejní 25. udílení cen České filmové akademie Český lev. Nepřesvědčivý výkon filmařů.


Majestátní tvor, král zvířat dokonce. Přízviska, která si lev zasloužil pro svoje přirozené prostředí v savaně. Lapený v zoo, kam se na něj jdete s rodinou jednou za rok podívat, už tak působit nemusí. Udílení filmových cen Český lev má blíž k té druhé variantě. Pro lidi, kteří tuzemskou kinematografii pravidelně nesledují, slouží již dlouhodobě jako výroční přehlídka produkce uplynulého roku.  A jaký dojem si může divák odnést z posledního předávání?

Michal Blaško přebírá cenu za nejlepší studentský film; zdroj: fb Český lev, bublina: KP

Stejně jako po loňském udílení, i letos zůstává jedno silné téma budící společenskou diskuzi. Po opanování cen filmem Masaryk přišlo na přetřes společné vystupování na obranu veřejnoprávních médií. Tvůrci se kvůli tomu ocitli pod palbou z obou táborů, těch, co vnímají Českou televizi jako zlo, i těch, kteří odmítají útoky na ni.

Nesnaha se pochopit nebo míjení se, kdy každý myslí, že jedná správně, platí pro oba tábory a Lvi ukázali, že v naší společnosti zjevně chybí autority, které by vyplnily mezery v omylech a neznalostech. Ty, které patřily k politickým střetům, nechám stranou a zmíním ty, které se objevily po Lvech.

Překvapuje mě, jak se někdo v zemi s komunistickou historií plnou Chart, Antichart, omezování nepohodlných umělců a prezidentem-dramatikem, může zasazovat za to, že proklamace tvůrců mají být apolitické. Těžko říct, jestli se tím snaží vytěsnit fakt, že se opět dostáváme do nejistých dob, kdy se musí společensky viditelné okruhy angažovat, nebo jestli mají pocit, že by se politika měla nechat vládcům a nikdo se k ní nemůže vyjadřovat.  Nebo by zkrátka jen nejradši vytěsnili z veřejného prostoru odlišné názory.

Obdobná mýlka zaznívala při tvrzení, že takovou agitku neměla Česká televize odvysílat. Vzhledem k povaze přímého přenosu neměla žádnou páku ovlivnit řečníky. Přerušit přenos nebo stáhnout mikrofon v sále by znamenalo tak silné omezení svobody projevu, že by to neobhájil ani fakt, že tak televize činila, protože se všichni vyjadřovali na její obranu. Je nutné chápat všechny vystupující jako myslící individua, která mluvila za sebe a nezávisle na tom, který kanál večer odvysílal.

Podobnou výtku jsme psali už v souvislosti s udílením Cen české filmové kritiky, kde také kritické hlasy oceněných působily uzavřeně a nepronikající skrz bublinu, ve které nejspíš většina v sále přítomných žije. Není to ale doména pouze filmařů (nutno podotknout, že v souvislosti s výročními cenami se bavíme o tzv. above the line skupině filmového štábu; další otázkou by bylo, jestli se popisované odstřihávání od reality neprojevuje i v druhé skupině – below the line, ta ale nedostává tolik veřejného prostoru). Jak nám ukázaly oboje volby v předchozím půl roce, ne všechny vrstvy elit mají dostatečný vhled a vcítění do společenského postavení svých spoluobčanů.

Je však na místě se ptát, jak by měla ideální obrana veřejnoprávních medií vypadat. Je totiž bezpochyby, že v současné době se útoky na ně stupňují. Proto je nezbytné stavět se na jejich ochranu. Větší smysl mohla mít snaha o kultivaci názorů. Tvůrci mohli skrz obrazovky vysvětlovat například, že kritika poměrů nemá nic společného s nerespektováním výsledků voleb, což je oblíbená mantra, která se vydatně objevovala i v reakcích na Lvy.

Svoji omezenost pak akademici ukázali i ve výběru filmů. Nejvíc patrné to bylo v sekci dokument, která logicky může nejvíc komunikovat s širokou veřejností. Cenu si odnesl snímek Červená, jehož titulní hrdinka je operní pěvkyně. Tedy někdo, kdo má k akademikům určitě blíže než například představitelé Hranice práce, kteří patří mezi vykonavatele jedněch z nejhorších a nejhůře placených zaměstnání. Novinářka Saša Uhlová a dokumentaristka Apolena Rychlíková v něm jsou kvůli pracovním podmínkám omezeni i formálně, což filmu jen pomohlo a používání skryté kamery spolu s nekontaktní zvukovou stopou film ozvláštňuje. Olga Sommerová, přestože se za ČT taky postavila, si cenu bez problémů přebrala. Jako by tvůrci zapomněli, že tu existuje i možnost na podiu říct, že vám cena nepatří, že tu vznikly jiné dokumenty, které o naší době vypovídají mnohem víc a že tu cenu si zaslouží ony. Můžete v tom sále dávat najevo, jak nesouhlasíte, odcházet z něj, dokonce tu cenu můžete rozbít o zem, případně zahodit do Vltavy. A to nepopisuji bůhvíjak rebelská gesta, ale reakce, které už jsme v česko-slovenském prostředí zažili, ačkoliv byly spojené s cenami hudebními. Bohužel v Rudolfinu pokračováním v estrádě shodili veškerou svou angažovanost. Tohle všechno se samozřejmě snadno vyčítá od stolu z domova. Atmosféra v sále je jiná, stejně jako okolnosti, za kterých jdete k děkovacímu pultíku, emoce pracují.

Co však lze považovat za zpupnost, je způsob, jakým se Akademie staví k sekci Studentský film. Přestože podle statutu má být „cílem tohoto ocenění … další zviditelnění českého studentského filmu“, v průběhu předávání to tak rozhodně nevypadalo. Když si Michal Blaško přebíral cenu za Atlantida, 2003 a přiznal se, že nečekal dva roky po sobě cenu pro film s ukrajinskou tématikou, až v tu chvíli se divák dozvěděl, jaký film přibližně cenu získal. Jako jediná kategorie nemá svůj medailonek, zatímco ostatní mají necelé dvě minuty jenom pro sebe. Jak má divák tuto zprávu interpretovat? Není o co stát, takže není co ukazovat? Bojí se zavedení tvůrci konkurence? Proč by celý večer položilo, kdyby byl o dvě minuty delší a představily by se studentské filmy? Musela by pak Berenika Kohoutová omezit svůj trapný výstup se Sašou Gedeonem? Nebo Jan Cina s Fero Feničem? Blaško sice upozornil, že na Slovensku tuto kategorii nemají vůbec, ale není možné se uspokojit slovy „alespoň něco“. Studentské filmy si v rámci večera zaslouží minimálně stejný prostor jako další kategorie.

Český lev veřejnost stěží přesvědčí svoji politickou angažovaností, když selhává jako oslava filmu sama o sobě. Ne-televizních titulů, které se mohly letos o sošku ucházet, bylo 51, nominaci získalo jen 15 z nich. To jsou čísla, která snadno zjistíte, pokud se podíváte na stránky ČFTA. Během ceremoniálu vám je nikdo neřekne. Když moderátorka upozorní, že teď by mohla chrlit různá numera, statistiky a fakta o českém filmu roku 2017, zbývá jedním dechem dodat, že by pro naši kinematografii udělala více než následný sestřih pár titulů, který sama označila za „lehký vhled“. Jestliže Akademie nabídne lehký vhled, zajímalo by mě, na kom nechává ten hlubší. Možná si uvědomuje, že v tomto ohledu fungují lépe Ceny české filmové kritiky, ale vzhledem k zásahu diváctva by filmu neuškodilo, kdyby ČFTA projevila větší ambice ve snaze informovat, ne jen bavit. Stejně tak ale asi už nemá ani cenu doufat, že by večer mohl být uváděn jako zábavný pořad a tuto formu skutečně naplnil. V tomto ohledu byl vrchol Pleslův výstup Trabant v únoru, ten však bohužel nedosahoval kvalit jeho Unaveného ptáčka, který má rád Andrea Bocelliho z nominačního večera Českého lva 2006.

Ceremonie Českých lvů tak filmařům prokázala spíš medvědí službu. Svým zápalem se jim nepodařilo úplně přesvědčivě stát se mluvčími občanů děsících se nedemokratických změn ve společnosti. Stejně tak se jim stále nedaří prokázat, že ceny jsou oslava filmu. Postupně se dostávají do sterilní, nezábavné pozice, která působí dojmem zinscenované tiskové zprávy. Nebylo by však jednodušší a méně nákladné nechat ji jenom na papíře? Ale možná to dělají dobře, vždyť týden předtím to vypadalo, že se tímto trendem inspirují i v Hollywoodu.

krz

Pozvánka na závěr. Dnes 21.3. večer iShorts. projekce nominovaných studentských filmů.