Předávání Cen české filmové kritiky mělo tu nevýhodu, že se odehrávalo ve stejný den jako druhé kolo prezidentských voleb. Vzhledem k odpolednímu výsledku mohl divák během živého vysílání očekávat výpady vůči vítězi a jeho táboru. Ostatně jak moderátoři Jana Plodková a Jiří Havelka poznamenali už při loňském předávání, je moderní se v přímém přenose vyjadřovat proti všemu. A cestu si k tomu našli opravdu často. Tajemstvím navždy zůstane, jaký byl scénář připravený pro případ zvolení druhého kandidáta. Třeba v tom byla od tvůrců snaha o paralelu. S lepším prezidentem by nás čekal lepší scénář večera.
Ceny filmové kritiky se poprvé předávaly v roce 2011 a vznikly jako paralelní výroční ceny, které by se vymezily proti Českým lvům a daly prostor filmům, jež nejsou tolik vidět. Tento aspekt se daří naplňovat proměnlivě. Někdy si obě ceny odnesou stejné filmy, jindy se vítězové rozcházejí. Částečně za to mohou i pravidla každé z cen. Proto se například Masaryk mohl ucházet o Ceny kritiků až rok po svém opanování Českých lvů. Bavíme-li se o tom, která instituce ukáže na opomenuté tituly, nesmíme zapomenout na ceny třetí, jež se dokonce udílejí v novém roce jako první. Ocenění Trilobit vyhlašované Českým filmovým a televizním svazem FITES má díky volnějším pravidlům a širšímu záběru v tomto ohledu výhodu. Mezi vítěznými filmy bylo letos v Berouně vidět více děl z televize nebo ze Slovenska. Samotným Trilobitům se však nedostává takové pozornosti. Co však mají události společné, je problém, jak uchopit galavečer, ve všech případech vysílaný Českou televizí, udělat z něj důstojné představení a zároveň mít tu opravdovou oslavu filmu, za kterou ho vždy považují organizátoři.
V tomto ohledu vycházejí Ceny kritiky asi nejlépe. Daří se jim uniknout škrobenosti Lvů a lépe balancují před hranou bizarnosti, k níž sklouzávají Trilobiti. Když Plodková s Havelkou na začátku uvedli, že tu dnes večer jsme právě kvůli filmu, znělo to uvěřitelně i po těch sedmdesáti minutách na samém konci ceremoniálu. Prosté vyhlašování doprovází čtyři reportáže, které se věnují specifickým kapitolám kinematografie. První z nich představuje uplynulý rok českého filmu v číslech a dala by se označit za zfilmovanou verzi tiskové zprávy Unie filmových distributorů. Lze namítnout, že to není moc, ale pro rámcovou představu diváka to stačí. U prestižnějších Lvů něco podobného absentuje úplně, což je škoda. Mohli bychom se totiž bavit, zda by to v jejich případě nedávalo větší smysl. Ceny kritiků na ČT Art sledovalo v televizi cca 25 tisíc diváků, Lvi je překonávají až dvacetinásobně. Navíc se dá předpokládat, že v sobotu večer Art sledovala poučenější skupina diváků, než je tomu při předávání Lvů.
Sexuální obtěžování na úrovni vtipu
Hlavním motivem předávání se staly filmy pro děti – československá doména, která se však po revoluci ztratila a nedaří se ji úplně nalézt. Z řad protagonistů, z nichž někteří pokračovali s herectvím více či méně úspěšně i v dospělosti, se stali předávající pro letošní ročník. Kromě toho byla jedna z reportáží věnována právě tomuto žánru. Kam zmizel ten dětský film?, zpívají moderátoři a vytváří tak můstek pro následující příspěvek. Bohužel se nedá říct, že bychom si mohli jejich otázku po zhlédnutí sami zodpovědět. Ty čtyři minuty, které jsou tématice věnovány, se rozmělní mezi vzpomínáním na tvůrce a filmy za socialismu, situaci teď, proměně diváka a jeho současným potřebám. Zkrátka stylem od každého trochu, ale nic moc pořádně. Nabízí se úvaha, zda by nestálo za to, jedno téma rozvést i do dvou zbývajících příspěvků a z dětského filmu udělat skutečně ústřední motiv celého večera. Takto se vepsal kromě předávajících pouze do scénografického zpracování pódia.
Zákonitě ty stejné neduhy platí pro příspěvky následující, tedy „koprodukční filmy“ a „ženy a film“. Navíc si nejsem jist, zda je česká kinematografie natolik bohatá, aby si tvůrci pořadu mohli dovolit každý rok zpracovat tři různá témata, vezmeme-li v potaz, že se z Cen filmové kritiky stala již zavedená akce, kterou čeká stabilní budoucnost.
Navíc zrovna „ženy a film“ je momentálně aktuální v globálním měřítku, proto by si zasloužilo více prostoru. Sami moderátoři tuto problematiku přenesli už z loňského předávání. Jestli však něco výrazně chybělo, byla to zmínka o kauzách sexuálního obtěžování. Přestože je to „strašidlo“ obcházející hlavně západní pobřeží USA, nemá smysl předstírat, že se českých filmařů netýká. Jeho absence je o to paradoxnější s ohledem na to, že si hlavní cenu za nejlepší film nakonec odnesla Špína režisérky Terezy Nvotové, která o jednom příběhu sexuálního zneužití vypráví. Vyloženě komický byl okamžik následující vítěznou řeč Nvotové, jejíž poslední slova věnovala nemizející banalizaci tématu v našem prostředí. Následovala humorná scénka Plodkové a Havelky o mezinárodních koprodukcích a propletení v jazycích, která pointu umístila právě do slov „me too“, z nichž se stal slogan kampaně v Hollywoodu. Jako by Nvotová nic neřekla, sál se směje a tleská. Abychom si dokázali, že podobný přístup mužů se vyskytuje i u nás, připomeňme anketu na A2larmu, kde jedna respondentka popisuje odpornou zkušenost z natáčení. Zbavit se sexismu na škole byl také jeden z bodů koncepce Zdeňka Holého, když úspěšně kandidoval na děkana FAMU. Pokud vše zůstane pouze na úrovni vtipu a nijak víc se nereflektuje, není to pro kultivaci filmařského prostředí nejlepší zpráva.
Jít s kůží na trh
O moc lepší to nebylo ani v už zmiňovaných politických komentářích. Vzhledem ke kontextu by bylo spíš překvapivé, kdyby se o volbách během večera nikdo nezmínil. Zarážející byla ale úroveň jednotlivých sdělení. Většinou šlo o takové okopávání, které někdy mělo sloužit jako vyvrcholení vtipu nebo z celého okamžiku právě ten vtip udělat. Všichni přítomní se chovali jako mezi svými, kteří vědí a stačí si jen povzdechnout, protože se přece všichni chápeme. Jediná důstojná kritika, která věcně pojmenovala problém, zazněla z úst Apoleny Rychlíkové a Saši Uhlové, když přebíraly cenu za dokument Hranice práce v kategorii „Mimo kino“.
Víc se také dalo očekávat od medailonků nominovaných filmů. Potíž je možná v tom, že ty v kategorii „Objev roku“ se liší od ostatních a tím upozorňují na jejich nedostatky. Každého ze tří filmů ucházejících se o cenu v tomto případě představuje jeden kritik. Mluví o díle obecně, ale někdy přidá i něco osobního. To funguje podstatně lépe, navíc se tak daří strhnout pomyslnou bariéru, za kterou jsou všichni hlasující schovaní. Připomíná to Trilobity, kde o vítězích rozhoduje porota, která pak diváky seznámí s verdiktem a zdůvodněním své volby. Jde tedy o praxi běžnou z filmových festivalů. Kritici sice rozhodují hromadným hlasováním, když se však mají postavit za konkrétní dílo, dodá to předávání na rozmanitosti a celý proces trochu polidští. Vyřešil by se tak i problém filmů, které posbíraly nominací více. Takhle musíme během večera sledovat několik variací sestřihů jednoho snímku, kdy se mluvený komentář snaží říct to stejné, jen čtyřikrát jinak.
Může se zdát, že šlo jen o výčet chyb, ale nenechme se zmást. Předávání Cen české filmové kritiky je pořád nejzdařilejším z trojice cen, co v Česku máme, a jde o důstojného reprezentanta českého filmu. Otázkou ale zůstává, zda král není jednooký. Z přenosu se zdálo, že v sále zábava je, na obrazovkách však trochu vázla. Kromě toho by večer snesl větší erudici, kterou možná přítomní v sále nepotřebují, ti jsou však toho všeho součástí. Je mnoho faktorů, které přenos ovlivňují, tím klíčovým je hlavně čas. Přesto by podle mého prospělo pokusit se ceremonii o čtvrt hodiny prodloužit a jít víc do hloubky. Kritici by tak udělali službu nejen českým filmům, ale i svojí profesi, která mezi veřejností musí stále hledat svoje místo.
krz
 |
| zdroj: fb stránka Ceny filmové kritiky |
Komentáře
Okomentovat